|
Rodiny se však
přesto stýkaly v dobrém, zvláště děti. Bedřich
Smetana, kterého osud a umělecké povolání z
rodiny dávno odvedly, sem ovšem přicházel jen
velmi zřídka. Přesto znal děti Ferdinandiů dobře.
Před lety – v prvních týdnech po bouřlivých
revolučních dnech roku 1848 se nějakou dobu
skrýval v Obříství, aby se zapomnělo na jeho
účast v povstání, kde se zapsal jako člen národní
gardy a revolucionář-bojovník z barikád.
Když se roku 1852 Smetanův otec z Obříství
odstěhoval, zdálo se, že jsou nitky mezi
Smetanovými a Obřístvím úplně přetrhány. Brzy je
však navázal mladší syn Františka Smetany, Karel,
jenž byl lesním na Chlomku u Mladé Boleslavi. Ten
se totiž ucházel o Albertinu Ferdinandiovou, až
se roku 1857 opravdu stala jeho chotí. V témže
roce Smetanův otec umírá u syna Antonína v Novém
Městě nad Metují.
V roce 1859 zemřela Bedřichu Smetanovi jeho
milovaná choť Kateřina, rodem Kolářová, ve věku
32 let, a Smetana, zdrcený touto ranou osudu,
hledal útěchu u své matky v Novém Městě nad
Metují i u svého bratra Karla na Chlomku. Ten pak
ve snaze Bedřicha rozptýlit jej vzal na Lamberk,
do rodiny Ferdinandiů.
Když 10. července 1859, po dlouhé přestávce
vstoupil opět na Lamberk, byl zdejším životem
ihned velmi zaujat. Při první návštěvě byly doma
pouze starý pan Ferdinandi, užívající si pensi, a
dvě dcery - Antonie a Marie.
Přijaly Smetanu, tak srdečně a přátelsky, že se
tu cítil hned doma. Druhý den, u Kieslů v Praze,
pak poznal nejmladší z dcer Ferdinandiů, Barboru,
které všichni říkali Betty či Bettina. Smetana ji
znal kdysi jako maličké děvčátko a nyní před ním
stanula vyspělá 18-ti letá dívka. Smetanu natolik
okouzlila její neobyčejná krása i ušlechtilost,
její bystrý duch a nemalé vzdělání, že se
zamiloval jako malý hoch a již po měsíci, čtvrt
roku po smrti Kateřiny, se rozhodl učinit Bettinu
svou ženou.
Podle deníku, který si pečlivě vedl, obdarovává
dívku různými dárky, granátovým náhrdelníkem,
náušnicemi a zlatými šperky. Pak se horoucně
vysloví.
Dívka mu váhavě udělila své svolení - zatímco ona
Smetanu okouzlila od prvního dne, jí přece jen o
mnoho starší vdovec s dítětem příliš nelákal.
Byla samozřejmě polichocena láskou známého
skladatele, ale z její strany se o žádné hluboké
city rozhodně nejednalo. Smetana to však ve své
zamilovanosti nepostřehl. 3. září se znovu vrátil
na Lamberk a zde den na to požádal Františka
Ferdinandiho o Bettinu ruku.
Ferdinandiovi, kterým Smetana vyhovoval a kteří
samozřejmě předpokládali, že bude schopen jejich
dceru dostatečně hmotně zajistit, mu dali své
požehnání, i když na naléhání samotné Bettiny a
také z rozumových i morálních důvodů svatbu
odložili o celý rok (Smetana musel vyřešit své
závazky ve Švédsku a samozřejmě též dodržet rok
smutku). Svatba tedy byla stanovena až na 10.
července 1860 a Smetana odjíždí do Göteborgu
ukončit svoje závazky.
Odsud přímo bombarduje Bettinu láskyplnými,
vroucími dopisy: „.... Rok má více než 500 000
minut a každá minuta obsahuje 60 myšlenek, které
jsou zasvěceny Tobě, mému pozemskému bohu...“
„Ty sama máš můj osud ve svých rukou, Ty a jen Ty
rozhoduješ nad životem a smrtí mé osoby ... žij
tak blaze, jak jen andělům na světě žíti možno
... dal bych vše, vše za to, kdybych mohl žít u
Tebe!“
Anebo: „Teď je všechno to tam ! Ještě před
osmi dny jsem nevěděl, jak nekonečně šťasten jsem
byl ! Přinesl jsem Ti dopoledne Tvou podobiznu,
Ty ses na ni pozorně zahleděla a právem tvrdila,
že dopadla hůře, než se očekávalo. Byl jsem téhož
mínění jako každý, kdo Tě zná. Ale nyní, nemohu
ani pochopit, že Ty ve skutečnosti můžeš být
ještě krásnější, než tato podobizna přede mnou !
Jsi zde tak krásná, tak krásná, že se marně
snažím slovy vyjádřit své nadšení.“
Celkem posílá přes devadesát dopisů, ona jemu
dvaapadesát, její odpovědi jsou poměrně chladné,
naprosto konvenční. Jeden dopis je však
zajímavější – dívka jej žádá o napsání polky,
kterou ji Smetana obratem skládá a zasílá. Nazval
ji Bettina polka. V prvotní podobě se však dívce
nelíbí, Smetana ji proto píše: „Vyškrtni jen z
titulu svoje jméno, neboť nechci, aby se Tvé
jméno skvělo na tom, co se Ti nelíbí.“
Později skladbu přepracoval a nadepsal „Polka
nevěstě své na uvítanou
v Obříství 1859“.
V květnu se 1860 se Smetana vrací na obřístevský
Lamberk, kde tráví dny přípravou na svatbu. Je
plný radostného očekávání a dychtivosti. Jeho
výtvarné sklony nalézaly odraz v různých
malůvkách lamberské usedlosti, jeho nitro je
přeplněno citem, jak dokazuje další dopis,
tentokrát datovaný 2. července 1860: „Můj
neskonalý anděli ! Přesto, že jsme si tak blízko,
musím ten prázdný čas bez Tebe naplnit alespoň
několika Tobě věnovanými řádky. Toužím po Tvém
pohledu! Přeji moc pěkné ráno, tisíc polibků
sladkým ručičkám a rtům a vůbec nejkrásnější na
světě Ti přeji (to poslední se skrývá už stejně
ve Tvém srdci !).
Venku je tak, jak nyní ve mně. Čerstvý vzduch,
zima, ale brzy zažene slunce všechny mraky – až
Ty vyjdeš, a potom bude v mém nitru tak, jak
v přírodě, teplo, příjemně, samé potěšení.
K Tvým nohám se klonící Bedřich.
V této chvíli ještě slečna Bebibubibabina je ve
své podkrovní světničce a v nedbalkách.“
Smetana byl ve svém věku opravdu zamilován
jako studentík. Vůbec si neuvědomoval, že o více
jak šestnáct let mladší dívka vyrůstala v úplně
jiném myšlenkovém světě, než kam mezitím dospěl
on, narozdíl od Kateřiny postrádala i hudební
nadání, v její povaze převládaly výchovou
posílené rysy reálnosti a střízlivosti. Nebyla
zamilovaná, ke sňatku přistupovala v podstatě z
povinnosti k danému slovu, což způsobovalo řadu
problémů a bolestných nedorozumění.
Svatba proběhla v naplánovaném termínu 10.
července 1860 v místním kostelíku sv. Jana
Křtitele a nevzbudila zde žádnou pozornost. Čtyři
kočáry se svatebčany a hostina na Lamberku
nestála místnímu faráři ani za zápis do farní
kroniky, Smetanovi bylo 36 let a byl v té době
ještě naprosto neznámý.
Deset dní po svatbě odjeli novomanželé do
vesničky Kamýk pod zříceninou stejnojmenného
hradu na Litoměřicku, kde měl tamní dvůr v
pronájmu manžel Bettiny sestry Hedviky JUDr. Otto
Pollak. Na zdejší prostředí se skladatel velmi
těšil a od relativní samoty s novomanželkou si
mnoho sliboval – vždyť na Lamberku bylo tolik
lidí a on chtěl Bettinu jen pro sebe. Tolik,
tolik po ní neustále touží ...
Bettinu však manžel tělesně příliš nepřitahuje.
Odmítá jeho důvěrnosti a plnění manželských
po-vinností se podrobuje jen s přemáháním.
Nešťastný Smetana si o tom píše do deníku:
„... když jsem se jí ptal, z jakého důvodu si mě
vzala za manžela, když mě nemá ráda, doznala, že
to opravdu sama neví.“ Druhý den připisuje:
„Dnes je tomu čtrnáct dní, kdy mně před oltářem
přísahala lásku a věrnost. A po čtrnácti dnech –
jaký to život. Jsem sám a opuštěn ...“
Díky nejstarší sestře která rovněž prošla
manželstvím s podstatně starším mužem, se přece
jen základní neshody v manželství urovnaly, ale
manželství bude i v budoucnu procházet neustálými
výkyvy, způsobenými citlivou, energickou a
bez-prostřední povahou skladatelovou ve střetu s
Betty - vychovanou ke stálé sebekontrole a
věcnosti.
Ale abychom dívce nekřivdili. Mladičkou, 18-ti
letou choť čekaly těžké zkoušky života. Čekala ji
léta Smetanovy nejusilovnější práce, kdy mistr,
zabrán cele svým dílem, se jen málo věnoval své
mladé choti a rodině. A čekala ji léta Smetanovy
choroby, kdy bylo třeba mnoho přemáhání, aby osud
nesla bez reptání a s odevzdaností. V obojím pak
Bettina Smetanová obstála.
Zdeněk Nejedlý, autor jedné z nejrozsáhlejších
prací o životě Bedřicha Smetany o ní píše: „Osud
jí cestu neposypal růžemi, neboť býti ženou
géniovou není nikdy štěstím, ale velkou, těžkou
úlohou, ale paní Smetanová šla jím vždy s úsměvem
a vzpřímeně. A tak Lamberk dal Smetanovi tedy do
života dar cenný a vzácný.“
Z druhého manželství měl Smetana dvě dcerky –
Zdeňku, narozenou 25. října 1861 a Boženku,
narozenou 19. února 1863.
Lamberk se na dalších deset let stal místem
Smetanových pobytů, především v letním období.
Byla to léta, alespoň první polovina z nich, kdy
se Smetana po návratu ze Švédska jen velmi těžko
prosazoval. V Praze organizoval koncerty, psal
kritiky, komponoval – v této době vzniká jeho
Triumfální symfonie, je sbormistrem
Hlaholu. Přesto prozatím není doceňovaný. Po
otevření Prozatímního divadla se jeho kapelníkem
stává naprosto průměrný Jan N. Manýr – to Smetanu
bolelo. Proto hledal místa, kde byl obklopen
lidmi, které miloval, kde mu bylo dobře.
Opět Zdeněk Nejedlý: „Život na Lamberku byl
pro Smetanu v mnohých chvílích nemalým
dobrodiním. Nebyl to život malý, úzkých obzorů.
Ferdinandiovy dívky byly od dětství vzdělávány
velmi pečlivě. Všechny takřka provozovaly hudbu a
světovou literaturu jim otevírala zvláště
dokonalá znalost francouzštiny. Jejich nejmilejší
zábavou proto bylo hráti např. klasické komedie
Moliérovy v originále. Takový tedy byl život na
Lamberku po stránce duševní. Při tom však bylo tu
i srdečně teplo, vlídno, neboť všichni členové
rodiny byly vtělená dobrota. Proto Smetana sem
vždy rád jezdil a zejména v létě, o prázdninách,
stal se jeho pobyt zde přímo pravidlem. Vždy se
již těšil na milý ten rodinný život zde, na
krásná rána i na vlídné večery, kdy se s Bettinou
procházeli po břehu u Labe nebo se dali loďkou
převésti i přes řeku do lesa. A také
starostlivost staré paní Fernandiové okrášlovala
život na Lamberku neméně, neboť jí nebylo nic
větší radostí než strojiti „dětem“, co jim na
očích viděla. Proto také Smetanův byt v Praze byl
takřka jen jakoby kusem Lamberka, neboť nejen že
v něm vládla hospodyně Baruška, sloužící před tím
13 let u Ferdinandiů na Lamberku, ale každý týden
přijel kočí Beneš do Prahy a složil tu vše, co
Lamberk poskytoval pro domácnost.
A tak není divu, že Smetana i se svou prací rád
se uchyloval na Lamberk. Když se v létě roku 1861
chystal na svou velkou virtuosní cestu do ciziny,
cvičil zejména zde na Lamberku pravidelně celé
odpoledne. Nejpamátnější však událost z dějin
Lamberka zajisté je, že tu Smetana pobýval
nejhojněji právě v době, kdy pracoval na „Prodané
nevěstě“. Ano, byl to zrovna týž den 5. července
1863, kdy od Sabiny koupil bezejmenné ještě
libretto k tomuto dílu a kdy s ním vyjel ven na
Lamberk, takže zde počal se jím poprvé vůbec
obírati a zde dal také dílu jméno, pod nímž je
zná dnes celý svět.“
Nebyla to však jeho první opera. Po návratu
ze Švédska umělec přichází do zcela jiné doby –
padl Bachův absolutismus a v českých zemích se
zvedá národní život a tím samozřejmě i národní
kultura.
Bedřich Smetana si uvědomuje, že jeho prvotním
posláním, je vytvořit českou národní hudbu. Tento
pojem však nechápe úzce nacionálně, jde mu o
široké uznání české hudby. Proto se chopil motivu
v našich dějinách zvlášť citlivého – vzniká jeho
první opera Braniboři v Čechách.
Teprve pak se pouští do Prodané nevěsty.
Ve Smetanově deníku se o tom dochoval záznam z 5.
července 1863: „V Obříství se Žofií
(dcerkou). Od Sabiny jsem dostal operetu
komickou ke komponování ..“
Právě skutečnost, že operu komponoval na Lam-berku,
se promítla do jejích motivů („... na cestě z
Obříství ...“), dokonale zde vykreslil známé
venkovské prostředí, vztahy mezi lidmi na vesnici
– vždyť je důvěrně znal, mezi těmito lidmi žil.
Proto bylo toto dílo prostým lidem tak blízké.
Pronikavý až triumfální úspěch Braniborů v
Čechách a poté Prodané nevěsty, nejnárodnější
české zpěvohry, kterou Smetana vlastně vytvořil
úplně nový žánr – osobitý typ komické opery,
způsobil, že se na podzim roku 1866 konečně
stává dirigentem Prozatímního divadla.
Nové postavení však Smetanu začalo odvádět od
Lamberku, i když jeho rodina sem pravidelně
zajížděla a pobývala zde celé letní období, až do
září, kdy se vraceli zpět do Prahy, kde bydleli.
Navíc, po uvedení
Dalibora, kde se objevuje jeho typická dramatická
melodika s náznaky „příznačných motivů“, které
provázejí jednotlivé postavy, je nepřátelsky
laděnými staromilci napadán, jako „cizácký
wagnerián.“
Uprostřed vyhrocených útoků z politicky i
umělecky konzervativních kruhů, které se týkají
nejen Smetanova tvůrčího stylu, ale přímo i jeho
osobnosti, Smetana píše další dvě opery a opět
dokazuje sílu svého mnohostranného talentu. Jde o
slavnostní Libuši a o komickou
operu Dvě vdovy.
Svým nepřátelům Smetana odpovídal i v Národních
listech, jejichž kritikem se stal po návratu ze
Švédska přispěním svých uměleckých přátel Jana
Nerudy a Vítězslava Hálka. Rozvíjel tam i své
teoretické názory na utváření české národní hudby.
Jan Neruda se nejednou výrazně postavil na stranu
napadaného skladatele: „Nevíte komu mistr
Smetana v Čechách překáží ? Povídá se sice, že
překáží panu Pivodovi, pak také jakémus panu
Böhmovi nebo jak se ten vzácný pán jmenuje. Ale
to snad není možná, aby Smetana překážel pánům
těm. Což pak překáží Petřín některému z těch
oblázků, které leží dole na břehu Vltavy? Bojím
se, že kdyby pan Pivoda vylezl si na Sněžku,
Sněžka nestane se jím pranic vyšší a vím zas
najisto, že když Smetana stojí jen na vlastních
patách svých, že přece jeho hlavu vidí hudební
svět i přes hranice české.“
Koncem sezóny 1873-74, za neustálých psychických
náporů, v době kdy Smetana cvičil na klavír až
devět hodin denně, aby se připravil na nové možné
působení virtuóza, se náhle dostavily zdravotní a
posléze sluchové obtíže. Ani návštěvy u
vyhlášených specialistů ve Vídni a Wiesbadenu
nepomohly, skladatel brzy zcela ohluchl.
Ze Smetanova dopisu z roku 1875: “Neštěstí je
mým údělem. Jelikož nevnímám rušivých vlivů
zvenčí, pracuje tím více duch. Uvnitř, tam to
hraje nepřetržitě. Komponuji teď mnoho. Bohužel,
ztrácí se mi rozkošná vnada živého, krásného
zvuku. Slyším svou hudbu jen v představě, ne ve
skutečnosti.“
Jak již bylo zmíněno, od roku 1866, kdy se
stal Smetana kapelníkem, jej nový úřad i nové
postavení ve společnosti odváděly od Lamberka čím
dále tím více. Smetana zde tehdy pobýval již jen
krátce, pouze den nebo dva, protože jezdil o prázdninách
do ciziny nebo jinam různě po Čechách. Přesto
však není roku, aby byl na Lamberk nepřijel. A
tak zůstalo, i když Smetanova rodina, po sňatku
jeho dcery z prvního manželství Žofie, počala
více tíhnout k Jabkenicům, až se tam trvale
usadila. Pak již ovšem nemělo smyslu jezdit
z jednoho zátiší do druhého.
Ale vraťme se do roku 1874. I přes skvělé dílo,
které má za sebou, je jeho hmotná situace neutěšená.
Pak přichází choroba. Posledním větším dílem,
které ještě slyšel, byla opera Dvě vdovy.
Hubičku už komponoval zcela hluchý
a s její libretistkou Eliškou Krásnohorskou se
dorozumíval pouze písemně, stejně jako při práci
na dalších dvou operách, k nimž mu psala texty –
Tajemství a Čertova stěna.
Přichází samozřejmě o práci dirigenta a odcizuje
se mu definitivně i Bettina s děvčaty. Smetana je
do ní přesto až do konce života zamilován a nikdy
neopouštěl galantní tón, kdykoliv o ní nebo s ní
mluvil či o ní psal.
Postupně je také opouštěn přáteli a z Prahy se
uchyluje na samotu do Jabkenic, kde opuštěn rodinou
i přáteli dál pracuje a komponuje. Přesto však
ani nyní není Lamberk zapomenut. A v době
nejhorší, po svém úplném ohluchnutí, sem Smetana
několikráte zajel a hledal zde osvěžení i utišení
ve svém utrpení, bohužel marně. Ani léčba, k níž
ho tu přemluvil ruský kapelník Klíma a pro níž tu
na Lamberku strávil roku 1877 asi 5 dní a roku
1878 celé tři týdny, mu nic nepomohla. Ale je
příznačné, že zde na Lamberku hledal Smetana
naposledy pomoc. Osud však chtěl jinak, míra
je-ho utrpení měla být naplněna. Nikoli však na
Lamberku. Ten zůstal v životě Smetanově sídlem
radosti a milých vzpomínek. Místem utrpení Smetanova
se staly Jabkenice. A jakoby si toho byl Smetana
vědom, přijíždí na Lamberk naposledy 10. srpna
1881, v době ještě posledního zbytku síly.
Co potom ještě následovalo – tragický konec –
dálo se mimo zdi pohostinného, jako duchem staré
patriarchální laskavosti posvěceného Lamberku.
Když se z této poslední návštěvy Lamberka 12.
srpna 1881 vrací, právě hoří Národní divadlo.
Rozrušený Smetana stojí na neratovickém nádraží v
kolejišti, neslyší varovné volání obsluhy posunujících
vagonů a vyděšené výkřiky lidí. Nezahyne jen
náhodou.
Nakonec prakticky zůstává ve vyhnanství v Jabkenicích,
kde těžce zkoušený tvoří svou vrcholnou skladbu,
cyklus symfonických básní Má vlast.
Dílo, které v celé české hudbě nemá sobě rovné. A
ač úplně hluchý a nemocný, komponuje dál. Píše
své největší komorní dílo Z mého života,
vytváří další závažné skladby, např. klavírní
cykly Sny, České tance,
mužské i ženské sbory, kantátu Česká píseň,
cyklus Večerní písně, dvě dueta
Z domoviny, druhý smyčcový kvartet,
Pražský karneval. Z posledního
scénického díla na shakespearový námět
Viola stačí zkomponovat již jen začátek.
Úplně poslední notopis psaný skladatelovou rukou
nese datum 25. února 1884.
Abychom pochopili velikost jeho utrpení, nechme
promluvit Smetanu v době, kdy píše Tajemství a
kdy je na tom mnohem lépe. Smetana popisuje svůj
zdravotní stav: „Jakmile pracuji déle než
hodinu, nastane v mé hlavě takové hučení, spojené
někdy i se závratí, že musím všeho psaní, komponování
a hraní zanechati.“ Jaké to asi muselo být na
jeho konci ?
Potom už není vyhnutí. Choroba neúprosně pokračuje
a podlamuje mistrovy tělesné i duševní síly
natolik, že je převezen z jablenické myslivny do
ústavu choromyslných v Kateřinkách, kde musí být
nadále ošetřován pod přímým lékařským dohledem a
kde 12. května 1884 umírá.
Smetana byl a je jeden z největších českých
hudebních skladatelů, jehož díla zná celý svět.
Ovlivnil veškerý vývoj české hudby a položil její
pevné základy. Vytvořil monumentální dílo, které
setrvává na věky, a to i přes nepochopení některých
maloměšťáckých současníků, nepřízně osudu a
vleklé choroby.
Poznámka:
Příčiny Smetanovy choroby se po léta v
literatuře přísně tajily, jakoby jejich
prozrazení mohlo nějak ohrozit velikost Smetanova
génia. Aniž bychom chtěli zacházet do podrobností
a řešit kdy a kde k tomu došlo, pouze uveďme, že
Smetana se před lety pohlavně nakazil a nyní u
něj propuklo vyšší stádium neléčené sifilidy. To
byla tehdy choroba, která byla bez antibiotik
léčitelná pouze částečně. Navíc to byla choroba,
která člověka v té době okamžitě společensky
naprosto diskvalifikovala a znemožnila.
Můžeme ji klidně přirovnat k dnešnímu AIDS. I
když sice všichni víme, že se běžným způsobem
(společenským stykem) nepřenáší, přesto si
většina z nás s takto nakaženým člověkem ruku
nepodá a kontakty s ním omezí na minimum. To také
vysvětluje ochlazení vztahů mezi umělcem a jeho
přáteli, nutnost odstěhovat se co možná nejdále
od známých někam na samotu a konečně odsouzení a
faktické vyloučení z kruhu rodiny. Částečně to
také vysvětluje chování jeho ženy Bettiny i dcer,
pro které musela být tato situace naprosto
zničující a které se za nemocného otce styděly.
|
