Bedřich Smetana

(*2. 3. 1824 Litomyšl – †12. 5. 1884 Praha)

Bedřich Smetana se narodil 2. března 1824 v rodině zámožného sládka Františka Smetany v Litomyšli. Jeho otec byl nadšeným amatérským muzikantem a malý Bedřich projevoval mimořádné hudební nadání již od malička. Jako zázračné dítě hrál už ve čtyřech letech na housle, v šesti letech veřejně koncertoval na klavír a v devíti složil první zachovanou skladbu. Gymnázium dokončil v Plzni pod ochranou svého bratrance profesora F. J. Smetany, už jako známý, oblíbený a všude vítaný klavírista. Tou dobou se finanční situace jeho otce pronikavě horší, takže již nemůže dále podporovat syna na dalších studiích.

V říjnu 1843 se devatenáctiletý Bedřich vydává do Prahy, kde se chce přesto plně věnovat hudbě. Přitom ví, že vzhledem k velmi tíživé finanční situaci svého otce nemůže počítat s podporou z domova a že bude odkázán jen sám na sebe.

Řadu týdnů neměl ani klavír, než se mu podařilo si nějaký vypůjčit. Nejdříve se živí jako učitel hudby, posléze zakládá i svůj vlastní hudební ústav, který záhy patří k nepřednějším v Praze.

Revoluční rok 1848 probouzí Smetanu národnostně i politicky. Skládá svou první píseň na český text, následuje další „... vzhůru Češi, Bůh nám přeje, stůjte pevně při svém právu ...“. V týdnu mezi 12. a 17. červnem 1848 se dokonce angažuje jako člen národní gardy a revolucionář-bojovník z barikád. Však také po potlačení povstání knížetem Windischgrätzem raději z Prahy prchá a několik týdnů se skrývá u rodičů v Obříství, aby se zapomnělo na jeho účast při povstání.

Po návratu do Prahy se plně věnuje své práci. Současně s tím se obnovuje jeho vztah ke Kateřině Kolářové, jeho dávné lásce, a roku 1849 se slaví jejich sňatek. Pro Smetanu znamenal mnoho, byl to svazek dvou spřízněných duší. Svazek mnohostranného lidského i uměleckého soužití. Kateřina, vzdělaná, oduševnělá umělkyně, jemná žena, byla Smetanovi – přinejmenším v prvních letech manželství, skutečným životním partnerem. Postupně Bedřichovi porodila čtyři dcerky, bohužel tři zemřely v dětském věku a zvlášť smrt pětileté, nejstarší, hudebně talentované Bedřišky, podnítily nešťastného otce snad k prvnímu opravdu mistrovskému dílu, ke klavírnímu triu g moll, op. 15. Jejich smrt, počátek závažného onemocnění a jisté osobní problémy, však postupně jejich soužití narušují.

V roce 1856 Smetana přijímá finančně výhodnou nabídku na místo dirigenta koncertního spolku ve švédském Göteborgu. I přesto, že Kateřina, u níž propuká plicní choroba, je silně proti cestě. Smetana neustupuje, rodina do Göteborgu odjíždí, avšak drsné severské podnebí natolik zhoršuje podlomené zdraví Kateřiny, že během urychlené cesty zpátky do vlasti 19. dubna roku 1859 v Drážďanech umírá. Smetana si píše do deníku: „Dokonáno jest ! Kateřina, má drahá, vřele milovaná žena, zemřela dnes ráno v pět hodin, klidně, aniž bychom co věděli. Buď s Bohem, anděli !“

BEDŘICH SMETANA
(*2. 3. 1824 Litomyšl – †12. 5. 1884 Praha)

Bedřich Smetana na Lamberku
Po ničivé záplavě v únoru 1784, kdy po prudkém tání smetlo rozbouřené Labe ves Semilkovice, se její nešťastní obyvatelé rozhodli na místa zkázy již nevrátit a založili novou osadu na malém návrší poněkud vzdálenějším od řeky, v místě, kde se doposud obyčejně pásly ovce a které neslo jméno Lamberk čili Berouškov. Nová stavení vystavěli v typickém „selském slohu“ – statky s předzahrádkou průčelím k cestě, za nimi hospodářský dvůr zakončený stodolou s výjezdem do polí.

V roce 1849 si hospodářství s číslem 12 zakoupil ředitel obřístevského panství František Ferdinandi jako svůj soukromý majetek, kam se také potom, na konci let 50-tých, když dosloužil, uchýlil na odpočinek i s celou svou rodinou. Zakoupenou usedlost přeměnil na typicky venkovskou vilu s velkou zahradou.

Nový ředitel panství se ve funkci osvědčil a proto v ní setrvává i po změně majitele v roce 1847, kdy panství opětovně zakupují Trauttmansdorffové.

František Ferdinandi byl ženat s Barborou Pelzovou, s níž měl početnou rodinu, ale mimo jediného syna, samé dcery. Syn Jan Ferdinandi, byl též ředitelem panství v nedalekých Veltrusích. Jeho choť Pavla Danešová pocházela ze známé rodiny pražských Fastrů. I dcery se provdaly většinou za úředníky panství – Hedvika (provdaná Poláková), Ludmila (Khieslová), Anna (Linková), Albertina (ta se provdala za Smetanova bratra Karla),  Antonie (Wolfová), Marie (Procházková) a Barbora neboli Betty či Bettina.

V roce 1859 zemřela Bedřichu Smetanovi jeho milovaná choť Kateřina, rodem Kolářová, ve věku 32 let, a Smetana, zdrcený touto ranou osudu, hledal útěchu u své matky v Novém Městě nad Metují i u svého bratra Karla na Chlomku. Ten pak ve snaze Bedřicha rozptýlit jej vzal na Lamberk, do rodiny Ferdinandiů. Druhý den pak poznal nejmladší z dcer Ferdinandiů, Barboru, které všichni říkali Betty či Bettina. Smetana ji znal kdysi jako maličké děvčátko a nyní před ním stanula vyspělá 18-ti letá dívka. Smetanu natolik okouzlila její neobyčejná krása i ušlechtilost, její bystrý duch a nemalé vzdělání, že se zamiloval jako malý hoch a již po měsíci, čtvrt roku po smrti Kateřiny, se rozhodl učinit Bettinu svou ženou.

3. září se znovu vrátil na Lamberk a zde den na to požádal Františka Ferdinandiho o Bettinu ruku. Ferdinandiovi, kterým Smetana vyhovoval a kteří samozřejmě předpokládali, že bude schopen jejich dceru dostatečně hmotně zajistit, mu dali své požehnání, i když na naléhání samotné Bettiny a také z rozumových i morálních důvodů svatbu odložili o celý rok. Svatba tedy byla stanovena až na 10. července 1860 a Smetana odjíždí do Göteborgu ukončit svoje závazky.

V květnu se 1860 se Smetana vrací na obřístevský Lamberk, kde tráví dny přípravou na svatbu. Je plný radostného očekávání a dychtivosti. Smetana byl ve svém věku opravdu zamilován jako studentík. Vůbec si neuvědomoval, že o více jak šestnáct let mladší dívka vyrůstala v úplně jiném myšlenkovém světě, než kam mezitím dospěl on, narozdíl od Kateřiny postrádala i hudební nadání, v její povaze převládaly výchovou posílené rysy reálnosti a střízlivosti. Nebyla zamilovaná, ke sňatku přistupovala v podstatě z povinnosti k danému slovu, což způsobovalo řadu problémů a bolestných nedorozumění.

Svatba proběhla v naplánovaném termínu 10. července 1860 v místním kostelíku sv. Jana Křtitele a nevzbudila zde žádnou pozornost. Čtyři kočáry se svatebčany a hostina na Lamberku nestála místnímu faráři ani za zápis do farní kroniky, Smetanovi bylo 36 let a byl v té době ještě naprosto neznámý.

Z druhého manželství měl Smetana dvě dcerky – Zdeňku, narozenou 25. října 1861 a Boženku, narozenou 19. února 1863.

Lamberk se na dalších deset let stal místem Smetanových pobytů, především v letním období. Byla to léta, alespoň první polovina z nich, kdy se Smetana po návratu ze Švédska jen velmi těžko prosazoval. V Praze organizoval koncerty, psal kritiky, komponoval – v této době vzniká jeho Triumfální symfonie, je sbormistrem Hlaholu. Přesto prozatím není doceňovaný. Po otevření Prozatímního divadla se jeho kapelníkem stává naprosto průměrný Jan N. Manýr – to Smetanu bolelo. Proto hledal místa, kde byl obklopen lidmi, které miloval, kde mu bylo dobře.

Bedřich Smetana si uvědomuje, že jeho prvotním posláním, je vytvořit českou národní hudbu. Tento pojem však nechápe úzce nacionálně, jde mu o široké uznání české hudby. Proto se chopil motivu v našich dějinách zvlášť citlivého – vzniká jeho první opera Braniboři v Čechách.

Teprve pak se pouští do Prodané nevěsty. Ve Smetanově deníku se o tom dochoval záznam z 5. července 1863: „V Obříství se Žofií (dcerkou). Od Sabiny jsem dostal operetu komickou ke komponování ..“

Právě skutečnost, že operu komponoval na Lamberku, se promítla do jejích motivů („... na cestě z Obříství ...“), dokonale zde vykreslil známé venkovské prostředí, vztahy mezi lidmi na vesnici – vždyť je důvěrně znal, mezi těmito lidmi žil. Proto bylo toto dílo prostým lidem tak blízké.

Pronikavý až triumfální úspěch Braniborů v Čechách a poté Prodané nevěsty, nejnárodnější české zpěvohry, kterou Smetana vlastně vytvořil úplně nový žánr – osobitý typ komické opery, způsobil, že se na podzim roku 1866 konečně stává dirigentem Prozatímního divadla.

Koncem sezóny 1873-74, za neustálých psychických náporů, v době kdy Smetana cvičil na klavír až devět hodin denně, aby se připravil na nové možné působení virtuóza, se náhle dostavily zdravotní a posléze sluchové obtíže. Ani návštěvy u vyhlášených specialistů ve Vídni a Wiesbadenu nepomohly, skladatel brzy zcela ohluchl.

Ze Smetanova dopisu z roku 1875: “Neštěstí je mým údělem. Jelikož nevnímám rušivých vlivů zvenčí, pracuje tím více duch. Uvnitř, tam to hraje nepřetržitě. Komponuji teď mnoho. Bohužel, ztrácí se mi rozkošná vnada živého, krásného zvuku. Slyším svou hudbu jen v představě, ne ve skutečnosti.“

Posledním větším dílem, které ještě slyšel, byla opera Dvě vdovy. Hubičku už komponoval zcela hluchý a s její libretistkou Eliškou Krásnohorskou se dorozumíval pouze písemně, stejně jako při práci na dalších dvou operách, k nimž mu psala texty – Tajemství a Čertova stěna.

Přichází samozřejmě o práci dirigenta a odcizuje se mu i Bettina s děvčaty. Postupně je také opouštěn přáteli a z Prahy se uchyluje na samotu do Jabkenic, kde dál pracuje a komponuje. Přesto však ani nyní není Lamberk zapomenut. A v době nejhorší, po svém úplném ohluchnutí, sem Smetana několikráte zajel a hledal zde osvěžení i utišení ve svém utrpení, bohužel marně. Ani léčba, k níž ho tu přemluvil ruský kapelník Klíma a pro níž tu na Lamberku strávil roku 1877 asi 5 dní a roku 1878 celé tři týdny, mu nic nepomohla. Ale je příznačné, že zde na Lamberku hledal Smetana naposledy pomoc. Osud však chtěl jinak, míra jeho utrpení měla být naplněna. Nikoli však na Lamberku. Ten zůstal v životě Smetanově sídlem radosti a milých vzpomínek. Místem utrpení Smetanova se staly Jabkenice. A jakoby si toho byl Smetana vědom, přijíždí na Lamberk naposledy 10. srpna 1881, v době ještě posledního zbytku síly.

Když se z této poslední návštěvy Lamberka 12. srpna 1881 vrací, právě hoří Národní divadlo. Rozrušený Smetana stojí na neratovickém nádraží v kolejišti, neslyší varovné volání obsluhy posunujících vagonů a vyděšené výkřiky lidí. Nezahyne jen náhodou.

Nakonec prakticky zůstává ve vyhnanství v Jabkenicích, kde těžce zkoušený tvoří svou vrcholnou skladbu, cyklus symfonických básní Má vlast. Dílo, které v celé české hudbě nemá sobě rovné. A ač úplně hluchý a nemocný, komponuje dál. Píše své největší komorní dílo Z mého života, vytváří další závažné skladby, např. klavírní cykly Sny, České tance, mužské i ženské sbory, kantátu Česká píseň, cyklus Večerní písně, dvě dueta Z domoviny, druhý smyčcový kvartet, Pražský karneval. Z posledního scénického díla na shakespearový námět Viola stačí zkomponovat již jen začátek. Úplně poslední notopis psaný skladatelovou rukou nese datum 25. února 1884.

Abychom pochopili velikost jeho utrpení, nechme promluvit Smetanu v době, kdy píše Tajemství a kdy je na tom mnohem lépe. Smetana popisuje svůj zdravotní stav: „Jakmile pracuji déle než hodinu, nastane v mé hlavě takové hučení, spojené někdy i se závratí, že musím všeho psaní, komponování a hraní zanechati.“ Jaké to asi muselo být na jeho konci ?

Potom už není vyhnutí. Choroba neúprosně pokračuje a podlamuje mistrovy tělesné i duševní síly natolik, že je převezen z jablenické myslivny do ústavu choromyslných v Kateřinkách, kde musí být nadále ošetřován pod přímým lékařským dohledem a kde 12. května 1884 umírá.

Smetana byl a je jeden z největších českých hudebních skladatelů, jehož díla zná celý svět. Ovlivnil veškerý vývoj české hudby a položil její pevné základy. Vytvořil monumentální dílo, které setrvává na věky, a to i přes nepochopení některých maloměšťáckých současníků, nepřízně osudu a vleklé choroby.