Svatopluk Čech

(*21.2. 1846 Ostředek u Benešova – †23. 2. 1908 Praha)

Ze všech osobností žijících v Obříství se nejvíce a nejtrvaleji zapsal do srdce zdejšího lidu básník Svatopluk Čech.

Svatopluk Čech se narodil 21. února 1846 v Ostředku u Benešova jako syn hospodářského správce. Jeho otec byl velmi slovansky zaměřený a svým dětem často nadšeně recitoval Kollárovu Slávy dceru a Máchovy verše. To mělo, stejně jako otcova bohatá knihovna, kde se vedle sebe dala kromě zmiňovaných básníků najít díla od Byrona nebo Mickiewicze, na Čecha v jeho dalším vývoji veliký vliv.

Kvůli otcově práci se rodina často stěhovala po různých vesnicích (Skalka, Bezděkov, Peruc atd.), Čech nakonec vystudoval gymnázium v Litoměřicích a právnickou fakultu University Karlovy v Praze. Na gymnáziu se spřátelil se svým spolužákem Servácem Hellerem a než se Heller oženil, též spolu bydleli v Praze v Karlově ulici proti Klementinu. Zde po večerech a nocích plánovali a připravovali své budoucí časopisy Lumír a Květy. Jejich následná spolupráce vydrží desítky let.

SVATOPLUK ČECH
(*21.2. 1846 Ostředek u Benešova – †23. 2. 1908 Praha)

Již za studií se projevoval v časopisech a patřil k hlavním představitelům literární skupiny Ruchovců, nazvané podle almanachu Ruch, na jehož vydání se Čech v roce 1868 podílel a byl vydán u příležitosti položení základního kamene Národního divadla. Tato generace autorů vědomě usilovala o vlasteneckou a slovansky angažovanou tvorbu, která navazovala na ideály národního obrození. Vedle Ruchu připravil s O. Hostinským a Václavem Šolcem i Almanach českého studenstva (1869).

Svatopluk Čech psal první básně již během studií na gymnáziu a právech. Do roku 1878 se vedle literatury věnoval právnické praxi, pak už výhrad-ně literatuře. Redigoval časopisy Světozor, Lumír a roku 1878 založil literární měsíčník Květy, který řídil až do roku 1899, v němž svá díla publikoval a který ho také existenčně zajistil. Poklidný život si zpestřoval cestováním (Kavkaz, Chorvatsko, Dánsko, Černé moře) a dojmy z těchto cest zobrazil i v některých svých sbírkách.

Již od 80. let 19. století patřil k uznávaným a čelným českým spisovatelům a byl zahrnován poctami. Vytvořil rozsáhlé dílo veršem i prózou, přičemž pro jeho básně je příznačný rétorický styl a užívání alegorický obrazů. Do konce 80. let převažují skladby epické s náměty historickými, dobově politickými, ale i sociálními. Pak následovaly politické a sociální lyriky, z nichž se především Písně otroka staly bestsellerem a dosáhly v krátké době dvaceti vydání.

Čechovu prózu tvoří nejčastěji povídky, humoresky, arabesky a jen zřídka romány. Nejvýznamnější a dodnes živé jsou tzv. broučkiády.

Svatopluk Čech je znám i jako společenský kritik, který ve svých alegorických a zvláště satirických dílech nastavuje zrcadlo maloměšťákovi spokojenému se svým přízemním životem.

Ve své době byl Svatopluk Čech společensky nejproslulejším básníkem, který zastínil i Hálka či Nerudu. Jeho skromné povaze však vadila popularita, které se v Praze těšil a proto se rozhodl najít alespoň na část roku, nejlépe od jara do podzimu, tichý domov někde na venkově. Hledal namísto Prahy nový, tichý a klidný domov, kde by se mohl věnovat své tvorbě.

Nejprve pomýšlel na rodný Ostředek u Benešova, na Liteň na Berounsku i Vraný na Slánsku, kde prožil své mládí, ale tam všude ho znali. Chtěl někam, kde by byl méně znám. A toužil vídat Říp.

Tato touha se básníkovi splnila. 20. srpna 1895 přijel poprvé do Obříství, aby si zde prohlédl nabídnutý domek čp. 83, jehož majitelem byl mlynář Jan Polívka, otec pozdějšího virtuosa na violoncello Adolfa Polívky. Domek a ves na něj udělaly neuvěřitelný dojem a proto se navzdory počasí již 1. listopadu téhož roku do Obříství stěhuje.

Básník si v Obříství zařídil prostředí, o jakém se mu již dávno předtím snilo. Žil zde se svou sestrou Zdeňkou, staral se o zahrádku, včelín a choval holuby. O domácnost pečovala básníkova sestřenka Vanda Raková a jí po celou dobu básníkova pobytu pomáhala babička Anna Nováková (zvaná Novačka). Mlynář Polívka, od něhož Svatopluk Čech domek koupil, se pak stal jeho nejlepším zdejším přítelem, rádcem a pomocníkem.

Pan otec Polívka byl rázovitý a zároveň praktický muž, který často i bez požádání na sebe přebíral starost o všechno, co nemohla zařídit básníkova sestra jakožto hospodyně.

V té době se v Praze konala Národopisná výstava českoslovanská (15.5.-23.10.1895), kde se básníku zalíbila expozice české dědiny s českými chalupami, o nichž napsal fejetonistické vyprávění do Květů (které založil v roce 1878 a redigoval až do roku 1899) a s Prouskovými ilustracemi doporučoval tyto dřevěné stavby movitějším zájemcům o lidovou architekturu: „Doporučuji našim bohatým vlastencům, aby si dali vystavět zahradní domy nebo vily v českém slohu. Šlo by to. Letní sídla budou jako klícky, sličná a lépe než nějaký ten Schweizerhaus budou slušeti našim krajinám …"

Okamžitě po ukončení této výstavy si jednu z vystavených chaloupek zakoupil – byla to patrová, šindelem krytá světnička z jaroměřské chalupy, a organizačně schopný pan otec – mlynář Polívka, zařídil její rozebrání, dopravu a její přistavění na cihlové pilíře (kvůli případné velké vodě) k domku v Obříství.

Básník ji pak ozdobil nápisem: „Bože, žehnej domu tomu, vystavil jsem, nevím komu. Pobudu tu malý čas, odkud jsem přišel, musím zas. V Pánu hlínu se obrátím a víc se nenavrátím. Když se s světem rozloučím, Bohu duši poroučím. Zřízena tato lomenice s pomocí Boží 15. máje 1895.“ a v letním čase v ní pracoval.

Mlynář Polívka obstaral také básníkovi holubník a jeho prvé obyvatele, v noci mu pro překvapení usadil na zahradě úly s včelami, nakoupil keře a stromky a květiny. Ovšem pomáhali také jiní lidé, často proti vůli, ovšem ke konečné radosti básníkově. Např. výhled do okolí, hlavně na obrovský staletý dub na louce za domem, stínily staré panské stromy. Svatopluku Čechovi vadily, ale neměl srdce je nechat odstranit. A tak, když byl jednou mimo domov, to udělali sami sousedé.

U domku si Svatopluk Čech upravil zahrádku, která se stala jeho velkým potěšením a besídka v ní místem, kde rád sedával.

Básník zde redigoval nadále svoje Květy české, pořádal svoje Sebrané spisy, tady se rodily v roce 1896 vznešené verše Modlitby k Neznámému, Roháč na Sioně, báseň Sníh a v roce 1903 rozsáhlá poéma Sekáči. Ta prozrazuje zřetelně prostředí, v němž vznikla, výslovně připomínané dubem, který tehdy stál osamělý uprostřed luční obory před básníkovým domkem a pod empírovým zámkem z počátku minulého století. Básník při její tvorbě zpracoval i zážitky, které vypozoroval z pavláčky svého domku při pohledu na řady sekáčů, jak kosili velikou panskou louku za jeho zahrádkou.

Třebaže básník v Obříství svůj vytoužený klid nalezl, nevyhnul se občasnému ruchu. Velikou událostí se v tomto směru staly jeho padesáté narozeniny, jichž se tu dožil v roce 1896, několik měsíců po svém nastěhování. Po celý týden od rána do noci přicházela nekonečná řada blahopřejných telegramů, s nimiž místní poslíček dvakrát či třikrát denně šel z neratovického nádraží do Obříství (bylo jich přes pět set).

Úcta, jíž se hned od začátku Svatopluk Čech těšil u všech obřístevských sousedů tím samozřejmě vzrostla na míru, která plachého básníka až děsila. O to víc, že z Prahy odcházel nejen kvůli pohledu na Říp, ale především, aby unikl shonu kolem své osoby. (Otakar Špecinger)

Za pobytu Svatopluka Čecha v Obříství se stalo celé jeho okolí cílem četných návštěv spisovatelů a básníkových ctitelů. Byli mezi nimi zejména členové spolku výtvarných umělců Mánes – Mikoláš Aleš, Stanislav Sucharda a Jan Preisler, dalšími hosty v Obříství u Svatopluka Čecha byli spisovatelé Ignát Hermann, Karel Václav Rais, Václav V. Štech, Jaroslav Vrchlický, dr. Guth – Jarkovský a mnozí další.

Stejně tak měli rádi svého spoluobčana místní lidé. Svou lásku a úctu mu projevovali různými dary do domácnosti, podle udržovaného zvyku mu posílali dobroty ze zabíjačky, koláče při poutích a posvícení. Básník se většinou revanšoval svými knihami s vlastnoručním podpisem.

Čech rozhodně nevedl v Obříství samotářský život. Naopak, básník do prostředí obce zcela zapadl. Stal se např. spoluzakládajícím členem obřístevského Sokola, čestným členem spolků Beseda a Bratrství, navštívil také místní ochotnické divadlo, když se zde hrál Chudý písničkář, stará hra přepracovaná J. M. Boleslavským a později Tylova báchorka Jiříkovo vidění.

Svatopluk Čech byl přímo zbožňován mladými a pokrokovými lidmi své doby. Mnoho jich za ním přijíždělo také do odlehlého Obříství. Nejen proslulí mužové, jakými byli např. Mikoláš Aleš, Jaroslav Vrchlický nebo Václav Štech (pobývající v sousední SLibiši), Karolina Světlá a další, přicházeli také zcela prostí lidé, zástupci dělnických spolků či mladí studenti. Objevovali se tu po celých osm let, kdy zde básník prožíval většinu léta a třikrát i zimu. Jinak pobýval ve svém pražském bytě, kam se nakonec v roce1903 natrvalo vrátil.

Přinutil ho k tomu zhoršující se zdravotní stav, který vyžadoval léčbu, a ta samozřejmě v Obříství chyběla. A tak básník prodal svůj obřístevský domek lesnímu Františku Šestákovi a odstěhoval se do pražské Tróje.

František Šesták chalupu po několika letech předal do užívání obecnímu zastupitelstvu. Až do roku 1999 byl ve zděném domku umístěn obecní úřad s obřadní síní, po jeho přestěhování do nových prostor, zde vzniká Pamětní síň obce. Na domku byla v červenci 1909 umístěna pamětní deska, připomínající zdejší básníkův pobyt. V roce 1972 byla starobylá chaloupka upravena na Čechův památník.

Při svých šedesátinách v roce 1906, kdy už žil opět v Praze, obdržel básník rovněž blahopřání z Obříství, na které odpověděl děkovným dopisem, kde mj. napsal: „Odpovídám přáním vzájemným, abyste žili zdrávi a spokojeni a stálý zdar aby provázel Vaši práci. Zachovejte i nadále v laskavé paměti svého bývalého souseda…“

Svatopluk Čech zemřel 23. února 1908 v Praze a je pochován na vyšehradském hřbitově.

19. června 1921 byla v místním parčíku na návsi slavnostně odhalena bronzová busta na vysokém podstavci obklopeném zahrádkou. Tvůrcem busty byl sochař Vilím Amort, jemuž stál modelem v roce 1896 sám Svatopluk Čech, byla však dokončena až po 1. světové válce podle návrhu ak. sochaře Václava Macha. V červnu 1996 ji neznámý pachatel z třímetrového kamenného podstavce odcizil. Nová busta z kamene, jejímž autorem je akademický sochař Lubomír Růžička a zhotovitelem kamenosochař Horymír Povolný, byla znovu odhalena v červnu 1998 u příležitosti 60. výročí založení zdejší školy, která v roce 1938 nesla jméno Svatopluka Čecha.